O vakcínách
Smutná pravda o očkovacích vakcínách
Všechno má svá pro a proti. Stejně jako podávání chemických léků nám při onemocněních může pomoci, ale má i svá rizika, tak také očkování má své přínosy a svá negativa. Očkování vychází z jednoduché myšlenky a využívá paměti imunity. Při opakovaném setkání s mikroorganismem dochází k rychlejší imunitní reakcia tělo dokáže infekci zlikvidovat v počátku nákazy, tudíž se nerozvine onemocnění.
Myšlenka očkování je velmi stará. Ve starověké Indii používali Brahmani stěry ze strupů pravých neštovic, míchali je s bylinami, nechali několik měsíců uležet a pak je aplikovali kůží. Indové dobře věděli, co dělají. Základ moderního očkování položil v roce 1770 anglický lékař Eduard Jener, který vypozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, se nenakazí pravými neštovicemi (vysocenakažlivé, nebezpečné onemocnění s vysokou úmrtností). Toto primitivní očkování se osvědčilo a postupně došlo k vývoji mnoha typů vakcín. Ve velkém se začalo očkovat proti nebezpečným nákazám, které vážně poškozovaly zdraví, někdy dokonce způsobily smrt, hlavně u dětí (například záškrt, černý kašel, spalničky, pravé neštovice, dětská obrna).
Postupně se začaly vyvíjet vakcíny i na běžné typy onemocnění, které nejsou pro zdravý organismus nebezpečné. Přínos očkování proti těmto běžným chorobám je velice diskutabilní.
Při každém umělém zásahu do organismu vždy musíme zvážit jeho přínosy a rizika a brát v úvahu jejich nežádoucí vedlejší účinky, protože chemické léky zasahují do metabolických a imunitních procesů.
Co obsahují očkovací vakcíny?
Základem každé vakcíny jsou složky, které aktivně působí na imunitní systém. V prvnířadě jsou to antigeny, tedy oslabené nebo částečně pozměněné patogenní mikroorganismy nebo jejich toxiny, proti nimž se očkuje. Používají se v první řadě živé oslabené kmeny, které se množí na zvířecích tkáních nebo vypěstovaných lidských buňkách. Tyto vakcíny jsou nejvíce podobné přirozené nákaze, vzniká dlouhodobá imunita. Je zde ale riziko vzniku infekčních ložisek – stejně jako u přirozené nákazy. Tyto vakcíny by se měly dětem podávat co nejpozději, minimálně od dvoulet výše, protože až v tomto věku dozrává hematoencefalická bariéra a snižuje se riziko napadení mozku. Příkladem jsou spalničky, zarděnky, příušnice, tuberkulóza, dětská obrna.
Dále se používají také zabité bakterie nebo inaktivované viry. V tomto případě je nutné podat velké množství antigenu, proto často dochází k vedlejším účinkům. Imunitní odpověď je nižší, proto je třeba očkování přibližně třikrát až čtyřikrát opakovat a jsou nutná adjuvans (viz dále). Příkladem jsou: hepatitida A, FSME, dříve očkování proti černému kašli.
U toxinů se používá pozměněný toxin, takzvaný toxoid. Ten se naváže na chemickou látku (typicky hliníkové sloučeniny), která zabrání jeho toxickému působení. Díky toxoidu vzniknou B-lymfocytyprodukující protilátky proti případnému skutečnému toxinu, například toxinu produkovanému při záškrtu nebo tetanu.
V dalším případě se používají pouze části patogenů vzniklé rozštěpením. Opět jenutné je navázat na nějaký nosič, chemické látky nebo cizorodé bílkoviny, aby vůbec mohla nastat imunitní reakce. Dochází k aktivaci protilátkové imunity (očkování proti chřipce,meningokokovi). Antigen se také může vyrábět genetickými manipulacemi mikroorganismů. Takovým vakcínám se říká rekombinační (hepatitida B nebo papillomaviry). Je důležité si uvědomit, že všechny typy antigenů mohou vytvářet mikrobiální ložiska, která působí na imunitní a nervový systém a nepříznivě ho ovlivňují.
Další velmi důležitou složkou očkovacích vakcín jsou adjuvans – chemické látky, které zesilují imunitní odpověď. Jsou dvojíhotypu. V první řadě depotní, které zabraňují rychlému zlikvidování antigenů imunitou. Pokud by ve vakcíně nebyly, přirozená imunita by velmi rychle zlikvidovalavšechno cizí v místě vpichu a nedošlo by k vytvoření specifické imunitní reakce s pamětí, které trvá delší dobu. Imunomodulátory zase stimulují sekreci cytokinů, informačních molekul imunity, aby došlo k vytvoření dostatečně silné reakce. Antigeny a adjuvans velmi zásadně umělým způsobem zasahují do řízení imunitního systému a mohou způsobit celou řadu nežádoucích účinků.
Další složkou vakcín jsou neaktivní stabilizující a konzervační složky, většinou chemické látky, které mají zaručit jejich stálost a kvalitu. Jsou to konzervační látky, například rtuťová sloučenina thimerosal, s níž se pojí podezření, že spouští autismus u dětí. Rtuť je velmi toxická pro nervový systém a stojí za celou řadou jeho poruch.
Dále se přidávají antibiotika a stabilizátory. Tyto přídatné látky působí jako toxická zátěž nebo cizorodé bílkoviny v organismu a mohou se spolupodílet na celé řadě problémů. Cizorodé bílkoviny mohou způsobovat podobné problémy jako prionové infekce.
Příklad složení některých vakcín:
• Hexavakcína (hydroxid hlinitý, fosforečnan hlinitý, neomycin, polymyxin, laktóza, živná půda)
• Trivivac– spalničky, zarděnky, příušnice(dihydrogenfosforečnan draselný, dihydráthydrogenfosforečnan, neomycinsulfát, sacharóza, želatina)
Vakcíny mohou být také kontaminovány, což zvyšuje jejich rizika. Nechtěnými složkami mohou být zbytky materiálu, na kterém došlo k množení patogenů (vaječná bílkovina, zbytky tkání – opičí mozky, embrya, nádorové HELA buňky,…). Zde vzniká obrovské riziko vzniku autoimunitních chorob. Příkladem autoimunitních chorob spojených s očkovánímmohou být roztroušená skleróza, různé artritidy (záněty kloubů, pohybového aparátu a vazivových struktur), trombocytopenie (poruchy srážlivosti krve spojené s trombózami), vaskulitidy (záněty žil) a další.
Vakcíny mohou být kontaminovány také různými virovými infekcemi, jimiž byly napadeny množící tkáně. V současné době se například do hexavakcíny Infarix používají na pomnožení buňky z ledvin africké zelenéopice. Do vakcíny Trivivac zase buňky psích ledvin a lidské diploidní buňky potracených plodů.
U očkování je třeba vždy pečlivě zvážit přínosy a rizika. Je vhodné očkovat proti nemocem, u kterých je vysoké riziko nákazy a vysoké riziko úmrtnosti nebo závažných komplikací. Jako zcela zbytečné sevšak ukazuje očkování proti nemocem, s nimiž si zdravý organismus poradí a riziko trvalého poškození není vysoké – plané neštovice, pneumokok, chřipka, papillomaviry… U těchto infekcí je třeba brát v potaz i to, že u nich vznikají nové variabilní kmeny jako je tomu např. u chřipky. Paradoxně pro očkované jsou tyto nové kmeny více nebezpečné, protože imunita vzniklá očkováním není komplexní a tudíž si nedokáže s novými kmeny poradit. Navíc imunita získaná očkováním není doživotní, tak jak je tomu u imunity přirozené.
Mgr. Marie Vilánková – Joalis info
